Básník, výtvarník, překladatel
Jeho vášní byl experiment a jako objevitel či spoluobjevitel několika výtvarných technik se proslavil.
Byl to ovšem paradox, protože začínal jako básník. Do literatury ho ještě na sklonku druhé světové války uvedl básník Jakub Deml a Ladislav Novák publikoval v katolické literární revui Akord. Byl to kritik Timotheus Vodička, který začínajícímu tvůrci spirituální poezie naznačil, že jeho talent směřuje jinam.
Bylo po válce a Ladislav Novák velice záhy začal parodie na poezii angažovanou a také na takzvanou poezii sociální, jež těsně předcházela té povinné socialisticko-realistické.
Ladislav Novák byl ironik s obrovským citem pro parodování blábolu literárního a později i výtvarného.
Publikovat začal až na začátku let šedesátých. Jeho sbírky v Rudém právu kritizovali, ale to se již tehdy začínalo chápat jako pocta. Ve stejné době se ale začínal prosazovat jako výtvarník a v tomto oboru měl úspěch téměř dokonalý. Paradox je v tom, že jako výtvarník byl absolutní samouk. On vlastně ani žádné výtvarné školení nepotřeboval, protože zvolil takový výtvarný obor, kde se obrazy nemalovaly, ale lily přímo z plechovky a nůžky a lepidlo byly důležitější než tužka a štětec. A tak se to, co se od nepaměti pokládalo za důležité, stalo zanedbatelné.
Z básnictví do výtvarna přenesl lyrismus, nikoli ve formě čisté, ale ironické a sofistikované. Prozrazují to názvy jeho děl, jako například Monstrance blahoslavené vagíny, Vzlet ašurobabylonského anděla či Oltář heretiků. Ale ani ten nejlyričtější a nejintimnější cyklus Růží se neobejde bez ironického kontextu. Jsou to růže z trhaného papíru, jakási modernistická verze růží střelnicových, a tedy kýčových.
Ladislav Novák po celý život experimentoval - je autorem celé řady nových výtvarných postupů, jako je alchymáž, muchláž, fumáž či dekoláž. Byl to člověk "homérského smíchu", který hrou s jazykem a významovými proměnami dokázal proměnit banální v zázračné.